JUDr. Jaroslav Hošek advokát CZ-Praha       







Vigilantibus iura
Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky
(čl.2, odst. 3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. (čl. 4, odst. 1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.


Na počátku mých web stránek stojí latinská slova „Vigilantibus iura“. Co znamenají? Jedná se o zkrácený výraz klasického římskoprávního pravidla Vigilantibus iura scripta sunt; česky řečeno: zákony jsou psány pro ostražité. Pro ty, kdo o svá práva dbají a domáhají se jich. Také pro ty, kdo se chtějí vyhnout sankcím.

Pozorný čtenář si s ironickým pousmáním řekne: Aha, advokát, který si vyzdobil vývěsní štít výše citovaným heslem, nejspíš bezmezně věří, že zákony, jimiž nás obdařil laskavý zákonodárce nás dokáží beze zbytku ochránit, dbáme-li a využíváme jejich obsah. Nevím, nevím, pochybuje tento čtenář. Tak za prvé: On přece dobře ví, jak je český právní řád přebujelý a neustále se měnící. Právní řád, to nejsou jen zákony, ale též nařízení vlády a vyhlášky ministerstev i dalších centrálních orgánů. Kolik těch právních norem u nás asi je? Oficiálně se odhaduje, že v České republice v současnosti platí cca 15.000 obecně závazných právních předpisů. Pokud tedy vezmeme v úvahu i mezinárodní úmluvy, právo Evropských společenství, nevyjímaje normy místní samosprávy, jak se má člověk v takové změti vyznat? Například takový podnikatel: Zákon u něj odbornost zahrnující i určitou znalost obecného práva oficiálně předpokládá. A třeba takový Živnostenský zákon, účinný od roku 1992, byl do roku 2012 novelizován téměř 130 krát! Legislativní smršť přitom nešetří ani podnikatelovy zaměstnance. Zákoník práce přijatý relativně před nedávnem, roku 2006, zákonodárci stihli změnit do roku 2012 již 33 krát! A mohli bychom pokračovat... V porovnání s tím je například jen stěží uvěřitelné, že v Rakousku (a Lichtenštejnsku) dosud platný Všeobecný občanský zákoník (ABGB) zavedený patentem císaře Františka I. v roce 1811 (v českých zemích platný do roku 1950) byl za 200 let novelizován nepatrně, přičemž ze tři čtvrtin zůstal zcela beze změn! Vzhledem k situaci v ČR se nelze divit posměškům mého čtenáře nad vírou v princip vigilantibus iura. Důvodně si nedokáže představit, jak lze být bdělý tváří v tvář nepřehledné hromadě dat zvoucí se právní řád České republiky.

Handicapu způsobeného dezorientací v objektivním právu často beztrestně zneužívají nejrůznější soukromoprávní subjekty, počínaje vysoce ratingovanými bankami, konče pofidérními potulnými trhovci organizujícími záludné prodejní akce. Ale naskýtá se otázka: U podnikatelských subjektů lze porušování práva pochopit honbou za ziskem. Jakáže však je příčina, poškozují-li práva lidí i právnických osob orgány veřejné moci mávající nad hlavou fanglí právního státu? Vedle toho, jak v konkrétní věci tyto orgány právní předpis vyloží a aplikují, je neméně důležité, zda rozhodnou bez zbytečných průtahů.

Můj čtenář, konfrontován s principem vigilantibus iura, jenž já při své práci považuji za zásadní, neodbytně kupí další a další námitky a já…, já mu rozumím. Jen obtížně by tomu mohlo být jinak se zkušenostmi nabytými více než patnáctiletou advokátní praxí. Přesto jsem přesvědčen, že není správné rezignovat, jde-li o ochranu svých práv a oprávněných zájmů.

Jestliže se vztahy v životě vyhrotí natolik, že problém začne řešit orgán moci veřejné, jsme jej volky nevolky nuceni akceptovat i s celým tím - výše nepříliš valně hodnoceným - právním řádem. I když stát bude mít poslední slovo, dost bude záviset, jak svá práva a zájmy před státním orgánem prosadíme nebo obhájíme. Můžeme však zcela jistě počítat s tím, že stát neochrání toho, kdo se například bezhlavě závaže k plnění, jež se, pravda, může selským rozumem jevit poněkud absurdním, nicméně závazek byl přijat právním úkonem dle zákona bezvadným. Významné ústavně zaručené právo činit cokoli, co zákon nezakazuje je totiž neodělitelně spojeno s požadavkem odpovědnosti za vlastní jednání. Proto ti odpovědní nemají za nadstandard, využijí-li advokátních služeb.

Domnívám se, že z výše uvedeného plyne: S advokátem je vhodné poradit se dříve, než se úkon (právní, protiprávní nevyjímaje) učiní. Úkon, jehož provedení by eventuálně mohlo mrzet. Prevence je levnější, než řešení následků. Nezapomenout, že vigilantibus iura opravdu platí.

V Praze červenec, 2012

JUDr. Jaroslav Hošek
praga_ak@judrhosek.com